Ať už se jedná o odlesnění, scelování pozemků či narovnávání toků nebo odvodnění melioracemi, Česká republika má jednu z nejvíce poškozených krajin umělými zásahy, které vedly k destrukci původního hydrologického systému.

Za posledních zhruba sto let jsme z krajiny odstranili nebo technicky přetvořili tisíce kilometrů meandrů, mokřadních stružek a prameništních toků. Místo nich vznikla síť odvodňovacích kanálů, jejímž hlavním účelem je co nejrychleji odvést vodu z krajin, a zároveň napomáhají suchu i povodním. Dnes víme, že budeme potřebovat miliardy korun do opatření, která mají alespoň část této ztracené retenční schopnosti vrátit.

Kolik kilometrů podzemních drenáží odvodňuje zemědělskou krajinu?

Pod českou krajinou leží pravděpodobně kolem jednoho milionu kilometrů melioračních trubek, které odvodňují asi 1,2 milionu hektarů zemědělské půdy. Čísla jsou však ve skutečnosti mnohem vyšší. Důvodem je ztráta nebo zničení dokumentace při převodu pod jiný státní aparát – nikdo tak nemá přesné údaje o množství, rozsahu a přesném umístění všech podzemních odvodňovacích systémů.

Na zemědělských plochách bylo odvodňování systematické a ve velkém měřítku. Byly vykopány hluboké příkopy (až do 1,6 m) a do nich položeny truby (na sucho, kus za kusem) plošně do tvaru ptačího pírka. Hlavní truby (hlavníky, široké až 60 cm) jsou uloženy po spádu v ose údolnic. Meliorační detail (s šířkou pálené trubky kolem 8 cm) leží co 12 m šikmo po spádu s koncem melioračního „pera“ doraženým k hlavníku. 

Při hustotě melioračních per ve vzdálenosti 12 m leží odhadem kolem jednoho milionu kilometrů melioračních drenáží. Na každý kilometr potoka tak připadá cca 13 kilometrů drenážních trubek odvádějících vodu z půdy.
Reálně však musíme počítat i s tím, že řada prvků těchto soustav už sešla věkem, jsou ucpány nebo zničeny pojezdy, orbou apod., takže fungují jen omezeně. Ale většinou nikdy svou drenážní funkci zcela neztratí.

Aby bylo možno pozemek takto odvodnit, musely být hlavníky zaústěny do dostatečně hlubokého sběrného odvodňovacího příkopu. Pokud zde byl potok, ten byl zničen narovnáním, zahloubením a opevněním, aby odváděl rychle vodu z melioračního systému a to právě tzv. melioračním příkopem o šířce i hloubce i několik metrů. A to v i místech, kde původní tok šlo překročit! 

Kolik kilometrů historických přirozených toků bylo přeměněno na meliorační odpady? 

Délka všech evidovaných vodních toků v ČR je přibližně 76 000 km. Napřimování, zahlubování a regulace toků zkrátily českou říční síť přibližně o 30 %. To odpovídá ztrátě zhruba 30–40 tisíc kilometrů meandrů, ramen a přirozeně vinutých koryt. 

Na základě údajů o úpravách vodních toků v 50.–80. letech minulého století se odhaduje, že v České republice bylo během melioračních a regulačních zásahů degradováno 10–20 tisíc kilometrů drobných vodních toků a současně vznikly desítky tisíc kilometrů odvodňovacích kanálů a příkopů. A to je jeden z hlavních důvodů zrychleného odtoku vody z české krajiny.

Kolik kilometrů melioračních příkopů odhadem v ČR existuje? 

Přesné číslo neexistuje, protože stát není schopen evidovat všechny zásahy, které i sám v minulosti učinil. Nejenže nikdo nikdy nesčítal všechny meliorační příkopy, odvodňovací kanály a napřímené drobné vodoteče jako jednu kategorii, ale navíc je množství pozemků, které jsou odvodněny, ale stát je nemá v evidenci.

V období socialismu se plánovalo a realizovalo plošné odvodnění stovek tisíc hektarů zemědělské půdy, a to poté, co již byla řada odvodňovacích soustav a napřimování toků dávno provedena!
Státní vodohospodářský plán počítal s úpravami vodních toků v délce přibližně 10 000 km. To zahrnovalo především napřímení, zahloubení a kanalizaci toků. 

Hlavní odvodňovací zařízení (otevřené kanály, příkopy, sběrné odpady) tvoří desítky tisíc staveb po celé republice.  Délka hlavních odvodňovacích kanálů a melioračních příkopů se odhadem pohybuje v řádu 15 000 až 30 000 km. Prakticky (s výjimkou Modelu Živá krajina), to dosud nikdo nikdo neřeší, a to ani stát.

Pokud by se započítaly i všechny otevřené sběrné příkopy na zemědělské půdě, lesní odvodňovací příkopy a drobné meliorační kanály, mohl by součet této povrchové kanalizace přesáhnout 50 000 km, možná i více. A to nemáme započítány třeba silniční a drážní příkopy.

Kdybychom všechny meliorační příkopy a odvodňovací kanály v České republice poskládali za sebe, jejich délka by tak přesáhla obvod Země kolem rovníku. V některých intenzivně meliorovaných oblastech (Polabí, Haná, jižní Morava, Třeboňsko, nivy velkých řek) tvoří síť příkopů hustotu i několik kilometrů na km². 

Vysušená krajina generuje silné povodně

Ve druhé polovině 20. století jsme nevybudovali pouze jednotlivé meliorace. Vytvořili jsme celostátní odvodňovací infrastrukturu srovnatelnou rozsahem se silniční nebo železniční sítí. Jenže zatímco silnice a železnice jsou vidět, většina meliorační soustavy je ukryta pod zemí, a proto si její rozsah ani dopady na vodní režim krajiny veřejnost většinou neuvědomuje.

Jen málokterá evropská země na světě provedla na tak malé ploše současně tak rozsáhlé odvodnění zemědělských půd, regulace vodních toků a scelování krajiny jako Česká republika. Celé toto snažení během posledních cca 150 let vysušilo či zcela zničilo většinu mokřadů, napřímilo desítky procent toků, vybudovalo množství otevřených meliorační kanálů a podzemních trub. 

I kdybychom neměli změnu klimatu, vidíme z těchto dat velmi přesvědčivý příběh o tom, proč se krajina po dešti chová naprosto jinak než před 150–200 lety. Šlo o systematickou přestavbu vodního režimu celé krajiny jejíž výsledkem je komplexní destrukce přirozeného vodního režimu většiny ploch povodí na území České Republiky. 

Celý systém všech umělých úprav navíc rychlým odvodněním pomocí rovných a hladkých prvků generuje vysoko energetické toky, které jsou přirozeně jen v horách, a přenáší je do nížin. Bleskové, vysoce ničivé povodně s obrovským splachem půdy si tak vyrábíme sami. Tyto události přináší nejen obrovské ztráty na majetku a půdě, ale ohrožují i lidské životy. 

Obnova nás bude stát draho, nečinnost ještě dráž

Musíme si totiž uvědomit, že se zde nejedná jen o samotnou délku příkopů nebo počet kilometrů drenáží, ale o současné působení všech zásahů na jednom území. A tam je bývalé Československo skutečně mezi evropskými extrémy. Odstraňování příčin tak není možné řešit bez systému a bez komplexního plánu. Tedy chaoticky, či nahodile jako dosud. Ale je nutno postupovat systematicky po celých povodích, nikoli bodově (i přehrada je jen bod). Srážky musíme doslova zachytávat tam, kde spadnou.

Na základě našich zkušeností s naceněním Modelu Živá krajina, který hydrologickou nápravu území řeší komplexně, lze předpovědět, že se finance na nápravu hydrologického režimu budou jen v České Republice pohybovat minimálně od 2 bilionů Kč výše.
Odpovězme si ale nyní, kolik finančních prostředků mířilo dosud na systémovou obnovu hydrologického režimu, která je klíčovou složkou adaptace na změnu klimatu? Poctivá, a ano, alarmická odpověď zní: zatím je to zanedbatelné.

Česká republika jako jedna z nejvíce hydrologicky přetvořených krajin Evropy se tak stala v době klimatické změny jedním z hydrologicky nejohroženějších území unie, a to jak suchem, tak povodněmi. Stát ani politici v klíčových funkcích, kteří by se měli tomuto tématu věnovat, však tuto skutečnost za bezpečnostní riziko nepovažují. Absence tohoto přístupu musí být co nejrychleji ukončena a na všech úrovních společnosti akcentována zádrž vody a adaptace ČR nápravou krajiny a – to jak ve školství, ve výrobě, v legislativě, včetně změn v ústavě. Ochrana a zadržení vody celou krajinou na území státu se tak musí stát zásadním prvkem shody celé společnosti. Pokud se tak nestane, může dojít k nevratný změnám v lesnictví a zemědělství, které povedou, spolu s nedostatkem vody k rozvratu společnosti, jak ji známe dnes.